Začíná nám chybět severní část Islandu. Na jihu je na náš vkus moc lidí, kteří staví stany moc blízko těm našim, a ráno nás moc nahlas a moc brzo budí. Všichni jsme se vzbudili asi hodinu před plánovaným budíčkem, jsme nevyspalí a pomalí. Než jsme se nasnídali a sbalili, uběhly skoro 3 hodiny. To je zatím asi náš rekord. Možná za to může trochu i fakt, že ovesnou kaši už nemůže nikdo z nás ani cítit, a tak nám dává zabrat jí do sebe nasoukat.
Dnes nás čeká 16 km. Zhruba po prvních 4 ztrácíme Aryse, který se nebojácně vydal nakoupit sušenky, aby si zpříjemnil zítřejší ráno. Trasa je zase jako horská dráha, ale na posledních 10 km se úplně narovnala a táhne se donekonečna. Už všichni umíráme hlady, ale rozhodli jsme se obědvat až v táboře. Aryse už po zbytek cesty nevidíme, zato je kolem spousta dalších lidí a dost nás to otravuje, hlavně když si člověk potřebuje odskočit. Posledních 5 km nám připadá jako 50, protože už hlady ani nevidíme. Nakonec na nás ale vykukuje chata, která se do poslední chvíle schovávala za kopcem. Je fakt zvláštní, kolik Čechů a Francouzů člověk všude po světě potká. Island není výjimkou. K obědu si po postavení stanů dáváme sušené maso, a Arys se k nám asi po 50 minutách přidává. I se sušenkami.
Opět si platíme za sprchu, dnes bohužel postrádá kolečko na regulaci teploty. Au. Vivien si před zbytkem party moc otevíral pusu na českou kuchyni, a tak mi jako omluvu poskytl 3 snickers. To muselo stát pálku. Po večeři jsme se chtěli rozšoupnout a dopřát si pivo, ale chata už je zavřená a tak jdeme spát. Před spaním se snažím naučit 3 francouzská slova, která zní naprosto identicky, u čehož se všichni ostatní nestydatě baví. Sice usínáme s tím, že jsem nakonec úspěšně všechny 3 vyslovila, ale stalo se to náhodou, a pořád nevím, které je které.
