Náš původní plán schovat se ve stáji dnes ráno padl. Jelikož jsme včera místo 24 km ušli 35, zbývalo nám teoreticky jen 14 km, a tak jsme se rozhodli vzít za to pořádně ještě jednou, a místo stáje dojít až do Landmannalaugar. Podle GPS kterou Arys nastavil to mělo být cca 35 km. On sám si ale byl jistý, že se na tak velkou štreku dneska necítí a tak se rozhodl jít s námi kam až to půjde, pak si stopnou auto a počkat na nás v Landmannalaugar.
Vyrážíme. Vítr fouká nepříznivým směrem přímo nám do obličeje, takže se nám jde dost špatně. Téměř nezastavujeme, jelikož jsme se rozhodli, že si pauzu dáme až u stáje. Ta je ale na 20. km stále v nedohlednu a tak si dáváme oběd. Jíme rychle, jelikož hrozně fouká a mrzneme na kost. Camille dneska bolí nohy (není divu po včerejšku) ale zatím nám stačí a máme dobré tempo. Zanedlouho potkáváme ne auto, ale autobus plný fotografů, který si Arys po cestě odchytil, a vyzvídáme od řidiče, jak se situace na cestě má. Jeho zprávy nás bohužel nepotěšily.
Sdělil nám, že naše GPS je špatně nastavená a Landmannalaugar je ještě 64 km daleko (v tu chvíli jsme byli na 22. km od dnešního výchozího bodu). Stáj, která měla být na našem dnešním 14. km, je stále v nedohlednu. Skoro jsme se začali bát, že už ani nestojí, a přestali jsme doufat, že na ní ještě narazíme. Co se dá dělat, všichni se do autobusu nevejdeme, nezbývá prostě nic než jít dál a doufat. Arys nám zamával, naskočil do autobusu a odjel.
Není ale všechno ztraceno, na 30. km jsme stáj přece jen našli! A nejsme jediní, schovává se tu ještě dvojice cyklistů. Jsme trošku otrávení, že musíme ve smradlavé stáji strávit následující dva dny, a tak jsme se rozhodli ještě zkusit štěstí. Já a Vivien se vydáváme k silnici, s nadějí, že stopneme auto a necháme se popovézt do Landmannalaugar, kde na nás čeká Arys. Bohužel ale moc štěstí nemáme, projela zatím 2 auta v opačném směru a jedno auto narvané k prasknutí i bez nás. Rozhodli jsme se začít stavět stany, protože už bylo pozdě, a auta nikde. Ale! naděje umírá poslední, a tak jsme se rozhodli počkat posledních 10 minut.
A co se nestane? Najednou se objeví ne jedno, ale dvě auta, jejichž řidiči hned ochotně zastavili, nabídli nám odvoz do Landmannalaugar, a měli dost místa pro nás všechny i s batohy. Stany jsme rychle naházeli do auta, a vydali se na cestu. Náš pan řidič byl místní, a tak nám po cestě vyprávěl o Islandu, nebo třeba o obřím jezeře, které jsme cestou míjeli.
Vysadili nás u turistického hotelu, kde jsme se opět setkali s Arysem. Zde ale naše nepříjemné zprávy pokračují – začátek národního parku Landmannalaugar kam máme namířeno je odsud pořád 43 km daleko. Jdeme se alespoň najíst. Nikdo z nás neodolal burgeru s hranolkama a jelikož je zakázáno zde stanovat, snažíme se u večeře smířit se zprávou, že zde za noc v kamrlíku pro zaměstnance (hotel byl úplně plný) zaplatíme 1750 kč / osobu. Nejen, že bychom si v Čechách za takové peníze mohli dopřát kromě pokoje i večeři a hodinu wellnes, tady za takové peníze ani neteče teplá voda.
Co se dá dělat, jdeme radši spát. Dobrou noc.
