Dneska to bolí. A co? Úplně všechno.
Dnes začíná náš maraton ovesných kaší na snídani. Nakoupili jsme asi 10 různých příchutí, a tak doufáme, že se nám nepřejí. Arys není úplně fanda, ale s trochou popostrkování do sebe kaši nakonec taky nasoukal. Abychom náhodou neměli málo cukrů, přihodíme tam ještě pár hrstiček arašídů v cukru, a vyrážíme na cestu.
Máme v plánu 30 km. Můžete jednou hádat, jestli jsme je ušli, nebo neušli. Zvládli jsme sotva 20, a při tom málem přišli o 2 členy výpravy, kteří vypadali že padnou vysílením.
Puchýře máme snad až za ušima, bolí nás všechno na co si jen vzpomenete. Hlavně ale záda a nohy. Řeknu vám 23 kg se vážně pronese. Ostatní jsou velmi solidární, a snaží se ubrat na váze těm, kteří nezvládají. (Nedopadne to dobře, ale o tom až zítra.)
Jediné pozitivum dnešního dne vidíme v tom, že jsme konečně opustili tu prokletou asfaltku, a štrádujeme si teď po kamenité polnačce. Hned je to znát a jde se nám o fous líp. Další plusové body dostává dnešek za pauzu na oběd, které se později stanou spíše vzácností.
Zhruba kolem půl sedmé už je jasné, že dál se dneska nedobelháme, a tak začínáme hledat místo pro přespání. Kemp nakonec stavíme u řeky, bohužel hned vedle cesty, jelikož jsou tu pozemky oplocené. Před večeří vyrážíme k řece, abychom osvěžili tělo i mysl, a pak už jen baštíme.
Do stanu zalézáme brzy, jinak to už asi ani nebude.
Dobrou.
