Ráno jsme se snažili vyrazit na cestu co nejdříve, protože i na dnešní den jsme si naplánovali 30 km. A kdyby si někdo náhodou myslel, že tentokrát to klaplo, tak je na omylu. Prvních asi 9 km se nám šlo dobře, a zvládli jsme je bez zastávky. Puchýře už se u všech kromě Aryse celkem zahojily, ale začínají nás trápit bolavé klouby. Hlavně kotníky, a jedno koleno.
První půlku dne jsme procházeli krásně zeleným údolím, kudy protékala řeka, což ale také znamená zimu. Na oběd jsme sice zastavili, ale jen na co nejkratší možnou dobu, a dojídali jsme ještě za chůze.
Druhou polovinu dne jsme z údolí stoupali. Já osobně jsem pasáže do kopce vítala s otevřenou náručí, protože mě při změně úhlu pod kterým našlapuji kotník záhadně nebolí. Jsem ale jediná, ostatní jsou z nekonečného stoupání spíše otrávení. Několikrát úspěšně překonáváme řeku po kamenech, teče si úplně kudy se jí zachce. Cesta necesta. A tak jsme se ocitli i v situaci, kdy už to po kamenech zkrátka nešlo. Brodit se nám nechtělo, ale k našemu štěstí se v tu ránu za námi objevil auťák, a tak jsme ani nemuseli. Slečna nás ochotně naložila, a přes řeku převezla. Všechny kromě Alexe. Ten stejně jako ještě několikrát potom dokázal, že je zkrátka lepší než my všichni ostatní, a není žádná bábovka.
Stoupáme dál. Dnes celkem skoro 1000 výškových metrů. Po zhruba 23-24 km jsme se úspěšně vyšrkábali na vrchol, a shodli se, že už nám síly nezbývají. Máme strach, že pokud se hneme z místa, už nenerazíme na vodu, a tak vysíláme Alexe, aby prozkoumal terén. Vrací se s prázdnou, a tak začínáme tábor budovat jen o pár metrů dál. Všude okolo nás leží sníh, a my víme, že nás čeká chladná noc.
Po večeři, kterou se dneska nikdo necítil nasycený, vyráží opět parta odvážných (čti bláznivých) na koupání k řece. Ve sněhu…My moudřejší si zalézáme do spacáku, a odpočíváme.
Jelikož jsme pro změnu k smrti unavení, usínáme brzy.
