Jdem bez vody dál.
Blíží se bouře. Hned ráno dáváme hlavy dohromady, a vymýšlíme co a jak dál. Předpověď se od předchozího dne lehce pozměnila, a my víme, že s největší pravděpodobností nezvládneme během následujících dní dojít dostatečně daleko, abychom s jistotou mohli říct, že nás bouře mine. Vzhledem ke stavu jednoho z našich stanů si ale netroufneme to jen tak risknout, a tak plánujeme dojít pouze k nejbližšímu pevnému stavení, které je 2 dny cesty vzdálené, a tam se po nezbytně nutnou dobu utábořit. Naším dalším cílem je tedy stáj, vzdálená (údajně) 48 km. Čekají nás 2 dny po 24 km, což zní celkem rozumně, a tak si s tím příliš neděláme hlavu.
Naše představa se ale hroutí po zjištění, že na 24. km není žádný zdroj vody, a tak šlapeme dál. Další z mapy nadějně vyhlížející řeka je asi 6-9 km daleko. Arys jde už od rána v žabkách, a boty nese na zádech, nebo je na zádech nese chvílemi někdo jiný. Nechtěně jsme si prodloužili trasu přes hodně špatně schůdný písek, když jsme se pokoušeli udělat hezký záběr dronem, což z nás vysálo skoro všechnu zbývající energii. Ládujeme do sebe jednu sušenku za druhou, abychom ztráty trošku doplnili.
Když se konečně dostáváme na 30. km, s hrůzou zjišťujeme, že obě řeky, které jsme v této oblasti čekali jsou vyschlé, a tak jdeme bez vody dál. Naší nadějí zůstává jezírko, vzdálené dalších 5 km. Rychle ale zjišťujeme, že bychom Aryse museli odnést na zádech, protože už sotva plete nohama a tak se spokojíme s velkou louží vody, na kterou jsme naštěstí po cestě narazili. Vodu prostě proženeme přes filtr, a na večeři převaříme.
Večeři jíme nacpaní v našem nově opraveném stanu, což je nejen nepohodlné, ale taky dost nevoňavé. Fakt netuším, koho to napadlo. Radši rychle utíkám do svého stanu, dobrou noc 🙂
